Jdi na obsah Jdi na menu
 

1997 Pardubice - Vsetín

18. 10. 2015
Pardubice - Vsetín 6:1, 19.10.1997 Na sepsání pamětí z tohoto výjezdu jsem se chystal dlouho, předlouho. A jelikož je to tu mrtvé, tak přidáme alespoň díleček do mozaiky historických výletů. 17.10. 97 jsme hráli doma s Plzní (0:2) a po zápase šli do Esa, kde jsme se bavili, bumbali, vzpomínali a zpívali zhruba do čtyř do rána, kdy jsme to zabalili, protože nás v sobotu čekal výjezd na nedělní utkání do Pardubic. V tom Esu jsme se domluvili na sraz v 11 dopoledne na Pančavě. Už toto zvolení srazu, kdy hokej se hrál až na druhý den v 6 večer, dává tušit, co za exoty jsme asi museli v té době být. Já se probudil asi v 8 ráno v sobotu a hlava mě bolela jako střep a při představě, že máme sraz na Pančavě až v 11, jsem si řekl, že vyjdu o něco dříve, abych se spravil, než přijdou ostatní a nemusel čekat až na těch 11. Po deváté ranní jsem tedy vylezl z domovních dveří, abych u vchodových viděl, jak se ke mně hrne Broník Koník, jestli nevyrazíme na Pančavu o něco dříve, že už ho to doma nebaví. Tak jsme šli dva. U Sandriku na mostě slyšíme volat z dálky Páju ,,chlapi počkejté, já už jdu takýýý", tak jsme šli tři. Pája nám cestou na Pančavu nadává a láteří, že jsme mu chtěli utéct! Je před půl desátou sobota dopoledne, utkání se hraje zítra v šest odpoledne, ano, určitě bychom mu utekli... Na Pančavu za chvíli dorazí i Třipíva s Eiffelem, se kterými jsme byli takto domluveni, ti přichází kolem té domluvené jedenácté. Oběd a odpoledne trávíme na Pančavě, když kolem páté se zvedneme, že jedeme do Valmezu, kde jsme měli zapařit a ráno jet do Pardubic. Na nádru se potkáváme s dalšími pár výletníky a jedeme zadarmo do VM. Jeden vagón přijíždí do VM mírně upraven a některé věci mu chybí. Zde obrážíme několik hospod, za zmínku stojí dění hlavně ve Slávii. Tady jsme již všichni ve formě, je nás do 20, ale chybí expert na PC, kterému se nějak nemůžeme z budky, která je kdesi poblíž hospody, dovolat. Pak však vezme Broníkovi Koníkovi telefon Toníkova máti a Broník na ni spustí, kde Toník je, že už na něj čekáme ve Slávii a že máme strach, jestli se mu něco nestalo. Mobilní telefon tehdy nikdo z nás neměl. A Toníkova máti byla rozčilena, Toník prý jel na nějaký fotbalový turnaj reprezentovat školu, na které v těch dobách působil. Tak Broník poděkoval, popřál mamince, ať dá Toník za školu co nejvíce gólů, a s těmito informacemi přišel do hospody. Když nám to vše odvyprávěl, zjevil se u stolu Toník, že skutečně máti musel namluvit, že jede na nějaký školní turnaj, aby ho vůbec pustili z domu, a aby doložil tohle tvrzení, ukázal nám batoh, kde byl sportovní úbor a tenisky. Soucitně jsme se na něj podívali, ale když se z úboru vykutálela jeho ořechovka, už měl místo u stolečku, kde se nás hrbilo kolem těch dvaceti. Broník Koník, rozdováděný ořechovkou, zjistil, že v nápojovém lístku je nabídka slivovice. Říkali jsme mu, že už je mírně přiopilý, ať si ji nedává, ale nedal si říct. Po několikáté slivovici vstanul, spadla židle, Broníkovi se sevřela chodidla v pěst a ležel na zemi. Tak jsme na něj nevěřícně zírali, číšník mu chtěl pomoci na nohy, ale Pája jej odehnal, že ,,první musíme vyfotit!". Tak jsme asi půlminuty čekali, než se v Pájově foťáku nabije blesk (nejen že nikdo neměl telefon, natož v telefonu foťák či kameru, nikdo neměl ani digitální foťák, Pája vozil fotoaparát na kinofilm a byli jsme mu vděční.). Když byl zmožený Broník zdokumentován, jali jsme se postavit ho na nohy. Dali jsme ho na židli do sedu a přisunuli ke stolu. Broník, že musí jít ven. Šli jsme jej venku zkontrolovat, seděl na schodu a klimbal, že za námi za chvíli přijde. Pája objenal kávu a posléze ji odnesl ven, odkud byl promtně zpět, že Broník se nám ztratil. Zkoušeli jsme ho chvíli hledat, ale byl fuč. Tak jsme byli chudší o jednoho výletníka. Co čert nechtěl, Eiffelovi se udělalo z chlastu tak špatně, že by ty Pardubice nedal a odjel vlakem zpět na Vsetín. Během chvíle jsme byli chudší již o dva výletníky. Pak jsme (návštěva nonstopu, kde Pája pustil 20x po sobě tu jednu hitovku od Europe, čímž si poštval proti sobě celý nonstop, snad ani nestojí za zmínku) šli na nádru do budovy, kde místní železničáři měli své útočiště, dva totiž jeli s námi a zde jsme strávili čas do odjezdu toho rychlíku, co jezdil ze Vsetína kolem druhé ranní. Zde měli i stůl na pinec, ale jelikož jsme neviděli na sebe, natož na mrňavý míček, nasadili jsme si každý včetně děvčat železničářskou helmu na hlavu a svorně dřímali. V kupé se seznamuji s lidmi, které vidím poprvé v životě. Byla to Simona, která občas jezdila a její nový partner, který se nám představil jako ,,Rákos". Rákos celou cestu až do Pardubic hudruje, že nás jede strašně málo. Říkáme mu, že 25 lidí zase tak málo není, a kolik čekal? A on na nás pořád ,,když jsem jel na Depeche Mode, jelo nás ve vlaku tisíc depešáků". Tak jsme z toho měli celkem prdel a z této hlášky se stala na několik let oblíbená fráze, kdy kdykoli, když někdo řekl ,,je nás málo" nebo ,,moc nás není", vždy přilétla od někoho odpověď ,,když jsem jel na Depeche Mode, jelo nás ve vlaku tisíc depešáků". S Rákosem byla a je vždycky velká legrace. Tak jsme za společného vzpomínání (někdo na výjezdy na hokej, někdo na výjezdy na fotbal, někdo na jeden výjezd na Depeche Mode) vcelku rychle dorazili do ještě se neprobouzejících Pardubic. Byla tma, když se nás asi 25 slezlo na nástupišti v půl paté v nedělní ráno. Bylo načase si zapět ,,Tak už jsme přijeli, už jsme tady, tak dejte sem rumy, nahromady, my jsme ti nejhorší ze Vsetína, Smrt Fanklubu a Kurvám ze Zlína" na melodii z muzigálu Fantóm Opery. Když jsme se usadili v místním ,,byfé", Janek nelenil a vydal se za pult pomoci paní prodavačce s obsluhou. Podával nám chlebíčky, vážil saláty, rohlíky nás krmil a za svou dobročinnost nechtěl ani korunu. Tak jsme hodovali asi půlhodiny, než na nás žena za pultem zavolala bezpečnost. Tak jsme šli směrem k místní proslulé hospodě Taxis. Zde jsme byli asi hodinu před otvíračkou, ale pranic na tom nezáleželo, pustili nás dovnitř. Servírka v našem věku (+ - 20) evidentně toho taky moc nenaspala a navíc byla naše krevní skupina, pokračovala v rozjetém večírku s námi. Zde měl největší úspěch televizní pořad Studio kamarád, kde se střídaly bizarní písničky se špičkovými songy, pro nás jako stvořené. Zde jsme tancovali až do odpoledne, doktor Chocholoušek by si přišel na své. Pak jsme se odebrali směr zimák a někde v jeho blízkosti ještě navštívili nějakou velikou hospodu s přilehlým parkem. Zde zábava dosahovala vrcholu. Tři - čtyři naši lidé namotaní pod místními jehličnany, Janek na dva spáče vysypal odpadkový koš, pak jsme neměli co dělat, tak jsme dvě dětské houpačky přestěhovali z hřiště na střechu garáží, kde jsme popíjeli, houpali se a pozorovali šrumec před začátkem hokeje. Pak přišli četníci a jménem zákona jsme museli houpačky přemístit zpět na své místo. Poté jsem si asi 2x v hospodě zahrál na Broníka, když jsem 2x vstanul ze židle a spadnul na zem. Tak mě přenesli raději na verandu. Tam jsem se dal dohromady a to již byl čas k přesunu na zimák. Zimák byl ještě před rekonstrukcí, čili velká paráda. Sešlo se nás tak 40, úvodní buly Dopita a proti němu nějaký sedmdesátník Evžen Musil ve zlaté přilbě. Buly bylo vhozeno a Evžen Musil, hokejista z domu pro seniory, rychle bruslí na střídačku, aby jej nezajelo auto, pardon, Dopita. Tento pán je tak zapsán v historické tabulce jako nejstarší hráč, co kdy nastoupil v naší nejvyšší soutěži Nechápu smysl těchto akcí a i v té tehdejší opilosti si pomyslel, co je víc bizár, jestli naše dosavadní výjezdové vystoupení, nebo dědeček ve zlaté helmě proti Dopitovi na buly. Zajímavé... Při utkání chvílemi fandíme, chvílemi pospáváme, naši hráči jsou zatím v ,,zahřívacím období", jejich čas přijde až v play off, a Parubice vítězí 6:1. Domácí to slaví velice moc, až mi to přijde úsměvné, před 4 lety jistě neměli ani potuchy, že se u nás hraje taky ta hra, která je v Pardubicích tak populární. Na nádru se dohadujem, kdo má kolik peněz, zjišťujeme, že nic moc a že se pokusíme dojet, jak se dá. V poklidu si spíme, když tu se najednou rozsvítí v kupé světlo, revizor. Tak si od té chvíle až po výstup na Vsetíně hrajeme s ním na schovávanou. Působí vtipně, když se asi 15 lidí na Vsetíně sleze u nádru, že 2 jdou z jednoho vagónu, 2 z druhého, 4 ze třetího, tři z posledního atp. Vyprávíme si historky, kdo, jak a kde projel. Toníka a Janka beru s sebou domů. Ráno v pondělí se jdeme spravit do věžáku a když tyto dva chlapce opustím, při cestě narážím na Broníka Koníka!! Ten má červenou, dodřenou bradu a vyzývám jej, aby mi prozradil, jak dopadl... Broník Koník mi řekl, že tam na schodě před hospodou, jak přišel k sobě, tak se rozešel neznámým směrem, kyž tu uviděl dům obestavený lešením. I jal se vylézti na toto lešení, když tu jej v jeho počínání spatřila policejní patrola. Jak jej uviděli, zkontrolovali, odkud je, tak se jej zeptali, jestli chce na nádraží nebo na záchytku. Broník Koník si vybral nádraží, kde nastoupil do prvního vlaku, který byl k dispozici. V neděli v poledne se probudil na neznámém místě a když vylezl z vagónu, zjistil, že se nachází ve Frýdku - Místku namísto Pardubic. Se špatnou náladou si zakoupil pár lahváčů a několika spoji se dopravil domů na Vsetín s lítostí, že do Pardubic, ač vyjel s jedenapůldenním náskokem, to již nestihne. Bizááár! Za vypíchnutí stojí tři věci: 1. Utkání začínalo v neděli v šest večer, sraz byl v sobotu v jedenáct dopoledne. 2. Ztráta dvou výletníků, jeden po zjištění, že ho bolí tak moc břicho, odjel z výletu zpět domů, druhý se dojel místo do Pardubic do Frýdku - Místku. 3. Tehdy takřka neporazitelný Vsetín dostal 2x po sobě latu. Rst